Právní aspekty P2P

Právní aspekty P2P

CO JSOU PEER-TO-PEER SÍTĚ

„Peer to peer“ (také „p2p“) můžeme přeložit jako „rovný s rovným“. Jedná se o způsob zpřístupňování autorského díla prostřednictvím Internetu, který má oproti klasickému zpřístupnění díla prostřednictvím jeho vystavení na k tomu určenému počítači – serveru a vytvoření odkazů na něj, několik výhod.

Klasický, centralizovaný model zpřístupnění díla na Internetu funguje tak, že „na jednom z počítačů připojených do sítě Internet (serveru), který je pevně identifikován svou IP adresou , jsou zpřístupněna určitá data a koncový uživatel pak tato data stahuje do svého počítače.“ Typickým příkladem tohoto jiného než peer-to-peer přenosu souboru je FTP server, kde se program klienta a serveru od sebe zásadně liší: klient stahování iniciuje a server reaguje a tyto požadavky uspokojuje.

Oproti tomu v případě peer-to-peer sítě „ztrácejí centrální uzlové počítače na významu a libovolná stanice (například počítač koncového uživatele) není pouze pasivním příjemcem dat a služeb (jak je tomu v případě klasického modelu Internetu), ale vystupuje zároveň aktivně v roli serveru a tedy poskytuje dalším uživatelům sítě (by? třeba jen v určitou dobu, kdy je připojen k síti) svá data (například hudební soubory).“ Tento systém tedy není hierarchický: každý jeho uzel (počítač) je zároveň serverem i klientem. Osobní počítač, který je součástí takovéto peer-to-peer sítě, tedy některé obsahy poskytuje jiným počítačům (plní funkci serveru) a jiné obsahy z jiných počítačů stahuje (funguje jako klient).

DRUHY PEER-TO-PEER SÍTÍ

Pro samotného uživatele většinou nebude hrát druh peer-to-peer sítě, pomocí níž sdílí své soubory, žádnou roli. Uživatelské rozhraní všech tří níže uvedených druhů sítí si totiž bude velice podobné a rozdíly se budou projevovat „za ním“, v technologii přenosu, kam uživatel většinou nedohlédne. Jak ale ukázala praxe a soudní judikatura, pro otázky odpovědnosti za zásah do autorského práva sdílením souborů, obsahujících chráněná autorská díla, je charakteristika sítě, prostřednictvím níž jsou soubory sdíleny, jedním z rozhodujících kritérií. Z toho důvodu je třeba v této práci peer-to-peer sítě klasifikovat alespoň v té míře, v jaké budou rozdíly mezi jejich jednotlivými druhy ovlivňovat rozdílný postup v případě odpovědnosti za zásah do autorského práva.

1) PRVNÍ GENERACE - SÍTĚ S CENTRÁLNÍM VYHLEDÁVAČEM (NAPSTER)

Tento typ sítě stál na počátku rozmachu peer-to-peer sítí. Jeho představitelem byl Napster: systém pro výměnu hudebních (MP3 ) souborů, který ve své době používaly řádově desítky milionů uživatelů (zanikl v roce 2002, viz níže). Základním principem fungování je, že každý uživatel vyčlení na disku svého počítače určitý prostor, ke kterému mohou mít (za předpokladu připojení obou uzlů k Internetu) přístup i další uživatelé. Do tohoto prostoru uloží hudební nahrávky, které vlastní, jinak řečeno soubory ve formátu MP3. „Po celém světě tak vznikla komunita desítek miliónů uživatelů, kteří si vzájemně mezi sebou nabízeli neuvěřitelné množství hudebních nahrávek, které ale nebyly uloženy na jednom nebo několika centrálních plnohodnotných serverech, ale na miliónech počítačů běžných uživatelů Internetu rozptýlených po celém světě.“ Jak shrnuje ve svém rozsudku v případu RIAA v. Napster americký odvolací soud pro devátý obvod, „pomocí mechanismu obecně zvaného „peer-to-peer“ sdílení souborů Napster umožňuje svým uživatelům: 1. zpřístupnit hudební soubory MP3, uložené na disku jejich počítače ke kopírování ostatním uživatelům Napsteru; 2. vyhledávat mezi hudebními soubory MP3, uloženými na počítačích ostatních uživatelů; a 3. přemis?ovat přesné kopie obsahu MP3 souborů jednotlivých uživatelů z jednoho počítače na druhý prostřednictvím Internetu.“

Důležitým znakem tohoto typu sítě je, že systém vytvářel průběžně aktualizovanou databázi, která zahrnovala informace o tom, kde (na počítači jakého koncového uživatele) je daný soubor (hudební skladba) k dispozici. Při dotazu na konkrétní MP3 soubor tedy systém zjistil, kde se tento nachází, poté zkontaktoval uživatele, o kterém zjistil, že jej má na svém disku a pokud byl tento uživatel připojen k Internetu, ihned zkopíroval požadovaný soubor na disk uživatele, který dotaz odeslal. Výhodou tohoto systému je velmi rychlé vyhledávání souborů. Z uvedené charakteristiky plyne, že se nejedná o čistou sí? typu peer-to-peer, protože zde existuje centrální server, který vytváří a obsahuje seznam všech souborů, sdílených koncovými uživateli. Tato charakteristika se ukázala jako velmi důležitá ve sporu Napsteru a RIAA (viz níže).

2) DRUHÁ GENERACE – SÍTĚ S DECENTRALIZOVANÝM VYHLEDÁVÁNÍM (FASTTRACK, GNUTELLA)

Sítě s decentralizovaným vyhledáváním označujeme také jako plnohodnotné nebo čisté peer-to-peer sítě, nebo? v jejich rámci neexistuje žádný centrální uzel, na němž by byl jejich provoz závislý - každý uživatel je schopen distribuovat informace a své požadavky přímo přes ostatní uživatele sítě. Stejně jako u předchozího typu sítě je dílo zpřístupněno na počítačích koncových uživatelů, rozdíl spočívá pouze v metodě, jakou je konkrétní dílo po zadání dotazu koncovým uživatelem vyhledáváno a nalezeno. V těchto čistě peer-to-peer sítích totiž i vyhledávání probíhá pouze s pomocí počítačů koncových uživatelů - uživatel připojený do sítě tohoto typu tedy musí znát adresu alespoň jednoho jiného uživatele. Pokud uživatel A zjistí, a je to samozřejmě velmi pravděpodobné, že hudební skladbu, o kterou má zájem, uživatel B neposkytuje, je stejný dotaz položen prostřednictvím tohoto uživatele B několika dalším počítačům – uzlům sítě, které zase „zná“ uživatel B. Tak se dotaz lavinovitě šíří sítí stále dál a dál, dokud některý z dotázaných počítačů neodpoví, že ji skutečně obsahuje. Potom je navázaný vztah přímo mezi počítačem uživatele A a počítačem, který hledanou skladbu na svém disku obsahuje, a skladba je zkopírována na disk počítače uživatele A.

Jak je zřejmé, tento způsob vyhledávání je v principu pomalejší, než je tomu u sítě s centrálním indexem. Ovšem na druhé straně má tento typ sítě oproti síti typu Napster několik nesporných výhod. Z nepřímého způsobu komunikace mezi jednotlivými počítači, zprostředkovaného známými sousedními uzly plyne, že pouze na několika sousedních uzlech je možné zjistit, kdo konkrétní dotaz položil (tzn. odhalit identitu „stahujícího uživatele“). Dále, oproti síti s centrálním vyhledávačem, kde stačí vyřadit z provozu tento vyhledávač a fungování sítě je znemožněno, jsou čisté peer-to-peer sítě mnohem odolnější proti zásahům zvenčí. Typickým představitelem je sí? založená na protokolu Gnutella, např. Kazaa, Morpheus, Grokster a další.

3) TŘETÍ GENERACE – SÍTĚ S DISTRIBUOVANÝM ANONYMNÍM UKLÁDÁNÍM

Třetí generací P2P se stala tzv. hybridní síť, která stojí na půl cesty mezi centralizovanou a distribuovanou strukturou. Tyto sítě vytvářejí tzv. ultrapeers (neboli super nodes - superuzly), které se chovají jako centrální servery a zajišťují vyhledávací služby a zrychlují činnost sítě. Pro tuto funkci jsou počítače náhodně vybírány - jejich uživatelé o tom často ani nevědí - indexují pro malý počet dalších strojů a komunikují s dalšími ultrapeers. Samotné přenosy souborů jsou potom opět v kompetenci jednotlivých připojených počítačů. Tento způsob používají sítě FastTrack (KaZaA, iMesh, Grokster), eDonkey a WinMX. Některé P2P sítě třetí generace provoz dokonce šifrují s použitím SSL (HTTPS) - například EarthStation 5, Winny a SoftEther, rozšířené zejména v Japonsku.

ODPOVĚDNOST ZA SDÍLENÍ SOUBORŮ V PEER-TO-PEER SÍTÍCH PODLE ČESKÉHO PRÁVA

Slovem soubor se v informatice označuje pojmenovaná a uspořádaná kolekce dat. Obsahem souboru může být cokoliv: může se jednat o text, obrázek, hudební skladbu, počítačový program nebo třeba film. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že každé sdílení pomocí některé z peer-to-peer sítí rozhodně není bez dalšího porušením zákona. Aby došlo sdílením souborů k porušením autorského zákona, (i) musí být obsahem souboru autorské dílo a (ii) toto sdílení (terminologií autorského zákona sdělování díla veřejnosti ve smyslu § 18) musí být neoprávněné – tedy ten, kdo dílo ostatním uživatelům sítě zpřístupňuje, k tomu nemá souhlas autora díla nebo jiné oprávněné osoby. Pravdou je, že naprostá většina souborů, které jsou předmětem peer-to peer sítí splňuje obě výše uvedené podmínky, a proto je možno jejich rozšiřování pomocí internetu kvalifikovat jako trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 Trestního zákoníku.

Nyní je ještě třeba vypořádat se s právní povahou procesu ke zpřístupňování autorských děl pomocí Internetu opačného, totiž s jejich stahováním (download) uživateli peer-to-peer sítí. Dochází zde pochopitelně ke kopírování (terminologií autorského zákona zhotovování rozmnoženin) obsahu nabízených souborů, protože jejich originál zůstane na původním místě - na disku počítače jiného uživatele. Dle § 30 odst.1 a 2 autorského zákona je stažení (pořízení rozmnoženiny ) autorského díla pro osobní potřebu toho, kdo rozmnoženinu pořizuje tzv. volným užití pro které není třeba souhlasu autora. Pokud tedy uživatel peer-to-peer sítí při stahování hudby nebo filmů nepřekročí meze jejich užití pro svou osobní potřebu autorský zákon tímto svým jednáním neporušuje. Na tomto místě je však třeba zmínit, že z povahy peer-to-peer sítí vyplývá, že každý její uživatel porušuje Autorský zákon, nebo? nejen, že autorská díla stahuje, ale zároveň je i nabízí. !

Někteří autoři zastávají názor, že i stahování hudby pro osobní potřebu je v rozporu se zákonem, i když jsme již výše ukázali, že se jedná volné užití díla, je-li takové dílo na Internetu zpřístupněno nelegálně. Svůj názor podporují zněním § 29 odst. 1 autorského zákona: Omezení práva autorského nesmějí být vykládána způsobem, který by narušoval běžný výkon práv autorských a který by byl neospravedlnitelně na újmu oprávněným zájmům autora.

Vidíme tedy, že v prvé řadě se nabízí možnost uplatňovat nároky plynoucí z porušení práva autora sdělovat své dílo veřejnosti proti jednotlivým uživatelům peer-to-peer sítě. Odpovědnost každého z těchto uživatelů je nepochybná, a naplnění všech podmínek odpovědnosti za škodu (1. protiprávní jednání, 2. vznik škody, 3. příčinná souvislost mezi nimi a 4. zavinění) by nemělo být nijak problematické prokázat.

Jednou s dalších možností , jak mohou autoři či osoby od nich svá oprávnění odvozující bránit šíření svých děl pomocí peer-to-peer sítí, je tedy snažit se u soudu domoci právní odpovědnosti provozovatelů těchto sítí. Sám provozovatel sítě autorské právo neporušuje, otázka však stojí jinak: je možné mu přičítat nepřímou odpovědnost za jednání, jehož se v peer-to-peer síti, kterou provozuje, dopouštějí osoby od něj odlišné? Odpověď bude kladná v případě, kdy dovodíme, že provozovatel sítě tímto svým jednáním porušil obecnou povinnost předcházení škodám (neminem laedere) podle § 2900 občanského zákoníku. Následkem tohoto porušení generální prevenční povinnosti je povinnost k náhradě škody tímto jednáním způsobené podle § 2909 a násl. občanského zákoníku. U provozovatelů peer-to-peer sítí s decentralizovaným vyhledáváním je tato odpovědnost sporná. U samotných tvůrců protokolu pak v podstatě vyloučená.